Úvod

Teploty v chovu plazů tvoří významnou část z podmínek, které musí každý chovatel zajistit. Celý život plaza se točí kolem teplot, ať už se jedná o jeho aktivitu, správný vývoj nebo rozmnožování. Teploty okolí jsou významným faktorem i pro homoiotermní (= se stálou teplotou těla, "teplokrevní") živočichy, avšak zdaleka nezasahují do jejich životů takovou měrou, jako je tomu u plazů.

Hned na úvod se sluší říct celou pointu problematiky teplot u želv (i jiných plazů): želvy jsou poikilotermní  živočichové, což znamená, že si neumí udržet stálou tělesnou teplotu. Jejich těla sice disponují mechanismy, kterými mohou svou teplotu částečně regulovat, nicméně nejsou schopni si tělesné teplo sami vytvořit. Jinými slovy jsou závislí na příjmu tepla ze svého okolí - z tepelného zdroje (slunce, výhřevná lampa...).

Český název pro poikilotermního živočicha - studenokrevný -  je nepřesný a zavádějící, pro zachování významu je lepší použití termínu poikilotermní nebo exotermní. 

Želvy se řadí k živočichům heliotermním, takže energii získávají přímým nahříváním na slunci. Toto respektujeme i při terarijním chovu a želvám poskytujeme výhřevnou lampu (teplo želva získá z vystavováním se zdroji světla a tepla z vrchu). Topné kameny nebo jiná topná tělesa nejsou jako hlavní zdroj tepla vhodné. 

Regulace tělesné teploty

To, že želva nedisponuje efektivními mechanismy termoregulace, však neznamená, že pasivně přijímá teplotu svého okolí. Naopak plazi svým chováním a pohybem v prostředí s různou teplotou svou tělesnou teplotu velmi aktivně regulují (za předpokladu, že se vyskytují v prostředí s vhodným teplotním gradientem). Ideální teplota, při které jsou želvy plně aktivní a metabolismus v optimálním režimu, se pohybuje přes 30 °C. 

Přítomnost vhodného teplotního gradientu je pro želvy naprosto nezbytná. V praxi tedy poskytujeme výhřevný zdroj, v jehož centru musí být teplota 40 - 45 °C a chladnou část terária (vzdálenější strana terária od výhřevného zdroje), kde by měla být teplota 20 - 25 °C. Tímto nastavením tedy vzniká rovnoměrný teplotní gradient 20 - 40 (45) °C. Teplotní gradient 20 - 40 (45) °C je vhodný pro evropské želvy rodu Testudo, jiné druhy mají jiné teplotní preference. 

Na obrázku níže je možný denní vývoj teplot v teráriu. Čidlo dataloggeru je umístěno v chladné části. 

Úplně stejně přistupujeme k teplotám i ve venkovním výběhu. Tepelné centrum nám zde zajišťuje slunce, avšak chladné zóny musíme vytvořit my, a to zajištěním dostatku stinných míst a trvalým přístupem k vodě. Výborné jsou ve velkých vedrech izolované boudy, které udržují chlad.

Příliš nízké teploty

Neposkytneme-li želvám možnost se vyhřát na svou "provozní teplotu" (přes 30 °C), bude želva stagnovat. Tento problém je typický u jedinců chovaných na podlaze bytu. Želva zde bude mít teplotu velmi blízkou s teplotou okolí, což zdaleka nestačí. Želva bude jednak celkově líná, bude pravděpodobně někde zalezlá a nebude jíst, ale zejména budou narušeny i procesy trávení a metabolismus celkově. Takový stav pak často vyústí v metabolická onemocnění a nezřídka vede k úhynu.

Příliš vysoké teploty

Akutní přehřátí je zcela odlišná záležitost. Jedná se o stavy, kdy je tělesná teplota želvy neúměrně vysoká a želva se nemůže dostat do zóny s nižší teplotou. Akutní přehřátí může nastat v těchto případech:

• Želva se převrhne na záda pod výhřevný zdroj nebo na slunci a nepodaří se jí převrátit zpět
• Želva nemá ve venkovním výběhu stín
• Terárium je vybaveno neúměrně výkonným zdrojem, který způsobí komplexní přehřátí
• Terárium nemá dostatečné odvětrávaní
• Na terárium svítí přes okno přímé slunce 

Mezi typické projevy patří usilovné pobíhání po okolí a hledání stínu (pokud není překlopená na zádech, pak se usilovně trhavými pohyby snaží dostat na nohy), v další fázi výtok zpěněné tekutiny z přirozených tělních otvorů a očí, v pozdní fázi pak apatie, multiorgánové selhání a úhyn. 

Akutně přehřátá želva uhyne v řádech minut až desítek minut. Je-li již želva v pokročilé fázi, je jedinou možností, jak takovou želvu zachránit, prudké zchlazení ve vlažné vodě. Tento krok se může zdát zcela nevhodný, jelikož želvu vystavíme prudké změně, která ji v konečném důsledku může i stát život, nicméně zoufalé situace vyžadují zoufalé činy a v danou chvíli už nemáme co ztratit. Přeživší želvu samozřejmě neumisťujeme zpět do výběhu, ale necháme ji separovanou ve snížených teplotách a pod dohledem. Nalezneme-li želvu převrácenou pod zdrojem tepla ale bez rozvinutých příznaků přehřátí, postačí její umístění do chladné části (stínu) a kontrola, zdali má želva dostatek vody.

Výše popsanému se dá velmi snadno předcházet. Ve venkovním výběhu dbáme na dostatek stínu v každou denní dobu. Ideální je i poskytnutí malých keříků, pod kterými se udržuje nižší teplota a vyšší vlhkost. V teráriu zabezpečíme, aby měla želva k dispozici vždy chladnou část. Zejména v létě jsme opatrní, jelikož terária se mohou přehřívat. Nezřídka jsme nucení v létě používat slabší výhřevný zdroj než v zimě. Velmi podstatnou součástí terária je teploměr v chladné části.

Změny v teplotách

Pakliže potřebujeme učinit změnu v chovných podmínkách obecně (tedy i v teplotách), musíme přistupovat citlivě. Želva je na něco navyklá a zvykání na novinku musí být pozvolné, a to i v případě, že se jedná o změnu k lepšímu. Prakticky to znamená, že bychom neměli nárazově měnit teplotu o více než několik stupňů a po každé takové drobné úpravě nechat želvu alespoň několik dní přivykat.