Úvod

Želva, tak jako jiní živočichové, disponuje smysly, tedy schopností přijímat pomocí receptorů informace z okolí a zpracovávat je. Nejdokonalejšími smysly jsou u želv patrně zrak a čich. Sluch s hmatem jsou upozaděny a vnímání chuťi je pak stále předmětem diskuzí.

Zrak

Oči želvy jsou umístěny po stranách hlavy a mívají kulatou zornici. Vzhledem k umístění želva není schopna binokulárního vidění (tak jako člověk), přesto však je zrak velmi dokonalý a umožňuje želvám vidění především do dálky. Na blízku želva nevidí zřejmě příliš dobře, ale tento nedostatek kompenzuje dobrý čich (orientace v blízkém okolí je realizována spíše čichem). Vidění je barevné, zvlášť citlivý je zrak želv na vlnové délky odpovídající červené barvě (červené ovoce). Na sítnici mají želvy i světločivé buňky (čípky) citlivé na světlo v oblasti UVA záření (na rozdíl od člověka, který v této oblasti spektra nevidí). Je nezbytné tuto složku při volbě umělého osvětlení nezanedbat.

Čich

Stejně jako u jiných plazů je čich pro želvy zásadní. U želv se nachází Jacobsonův orgán, ale není vyvinut v plné míře (velmi vyvinutý je např. u hadů). Význam Jacobsonova orgánu u želv není příliš objasněn, nicméně histologické studie popisují přítomnost speciálního čichového epitelu v této oblasti. Patrně se tedy Jacobsonův orgán (alespoň částečně) podílí na analýze čichových vjemů i u želv.

Čich slouží k analýzám blízkého okolí a je klíčový při identifikaci potravy, při páření nebo při kladení vajec (samice očicháváním a ochutnáváním půdy hledá vhodné místo).

Sluch

Sluch želv je značně omezený. Želvy nemají vytvořené boltce a sluchové ústrojí je skryto pod většími šupinami po stranách hlavy za očima. Želvy spíš vnímají hluší tóny a citlivé jsou i na vibrace. 

Hmat

Hmat není uzpůsoben tak, jako jsme zvyklí u člověka nebo jiných živočichů. Želvy mají příliš hrubou kůži na to, aby mohly rozeznávat jemné hmatové podněty, stejně tak nemají žádné hmatové chloupky. Navzdory tomu želvy velmi dobře vnímají dotyky, a to jak na hlavě (pokud to dovolí), tak i na krunýři. Ačkoliv se to nezdá, jakékoliv poklepy nebo nárazy na krunýř jsou pro želvu nepříjemné. Klíčovou roli tato vlastnost krunýře sehrává při páření, kdy samec vehementně naráží do krunýře samice, čímž se ji snaží znehybnit a stimulovat.