Úvod

Rozmnožit chovaný druh je jeden z chovatelských cílů. Samozřejmě ne každý si tento cíl stanoví, spousta lidí má želvy jen pro radost a rozmnožovat je nechce. Rozmnožení želv však není vždy snadná záležitost a vede k ní mnohdy dlouhá cesta. 

Pohlavní dospělost

Pohlavní dospělost se u želv neřídí věkem, nýbrž dosaženou velikostí a hmotností. Ani na základě těchto údajů to však nelze přesně určit (nelze explicitně sestavit tabulku závislosti velikosti a pohlavní dospělosti). Např. u želv zelenavých (Testudo hermanni) to u samic může být od 13 cm a 400 g (ačkoliv neoplozená vejce může snášet dříve), u želv uhlířských (Chelonoidis carbonaria) zase od 25 cm... Pohlavní dospělost se tedy nedá přesně určit, můžeme pouze odhadovat. 

Chovná skupina

Základem pro úspěšné rozmnožení je samozřejmě samec a samice, minimálně tedy jeden pár. I mezi želvami však existuje něco jako sympatie a antipatie, jeden pár tedy není zárukou úspěchu. Nebo naopak může samec samici až nadměrně obtěžovat, což povede k jejímu stresování. Jiní samci zase nemusí jevit zájem o samici, pokud k tomu nemají soka, se kterým by sváděli souboje. 

Z výše popsaných důvodů se jako vhodné ukazuje sestavit chovnou skupinu. Při sestavování musíme vycházet z přirozeného chování konkrétního druhu. Zpravidla by měly být samice v převaze (např. poměr samců k samicím 1 : 2). To platí i pro nejběžněji chované evropské druhy. U některých druhů si můžeme dovolit chovat menší skupinky s poměrem pohlaví 1 : 1. 

Ani vhodné sestavení skupiny však není záruka úspěchu. Želvy obecně nesnáší změny. Zvlášť pokud sestavujeme skupinu z dospělých jedinců, je možné, že k rozmnožování nebude nějakou dobu docházet (i několik let). Jedinci si nejprve potřebují zvyknout (na sebe navzájem i na prostředí), potřebují si stanovit hierarchii... Stejně problematické pak může být přidávání nových jedinců do již stabilizované skupiny. 

Původ chovných jedinců

Příbuzenské křížení vede k inbreedingu stejně tak, jako tomu je mj. u savců. Tento pojem znamená snižování genetické variability potomků. Dalším důsledkem je zvyšování četností recesivních alel genů, které se pak častěji promítají do fenotypu jedince. To s sebou nese celou řadu důsledků, např. snížení adaptability, zvýšenou náchylnost k náchylnost k chorobám, výskyt genetických onemocnění a vrozených vývojových vad (např. výskyt paštítků) apod.

Z výše popsaných důvodů bychom měli, je-li to možné, do chovné skupiny volit jedince vzájemně nepříbuzné (z různých zdrojů). Dopady inbreedingu se sice pravděpodobně neprojeví v F1 generaci (tj. potomci příbuzných jedinců), není však důvod vědomě snižovat genetickou variabilitu odchovaných jedinců. 

Vlastní páření

Reprodukce plazů je ovlivněna celou řadou vnějších faktorů. Podílet se může intenzita a kvalita osvětlení, změna teploty a fotoperiody (nástup jara po zimování), změny vlhkosti (příchod období dešťů)... Je nutné tyto přirozené aspekty u jednotlivých druhů znát a napodobit je (tzn. znalost klimatických podmínek a změn v přirozeném prostředí, vědět, kdy se želvy páří...).

U evropských druhů želv dochází ke kopulaci celoročně s výjimkou zimování. Největší intenzitu mají rozmnožovací aktivity však na jaře po probuzení ze zimního spánku. Správné zimování je u zimujících druhů nezbytné pro úspěšné rozmnožení. 

Samec, který se chce spářit se samicí, začne nejprve samici uhánět a snaží se ji zaujmout trhavými pohyby hlavy. Následně začne na samici dorážet krunýřem a kouše ji do všeho, co jen trochu čouhá z krunýře. Jakmile samice znehybní a svolí k páření, samec na ni zezadu vyšplhá a vsune penis do její kloaky. Celá kopulace je doprovázena hlasovými projevy ze strany samce. 

Kladení vajec

Doba mezi pářením a kladením vajec není přesně známa. Jednak je velmi obtížné zjistit, že došlo k páření (přestože vidíme námluvy i proces páření, není jisté, že k vlastní kopulaci došlo), jednak samice mají schopnost uchovávat si spermie schopné oplození až několik let (3 až 4 roky ve váčku zvaném receptaculum seminis). Nevíme tedy, jestli je aktuální snůška oplozená z jarního nebo z podzimního páření. Pochopitelně je doba mezi pářením a snášením podmíněna také druhem.

Samice je před kladením velmi nervózní, pobíhá po výběhu, čichá k zemi, může ochutnávat podloží. Často také kope "cvičné" jamky, do kterých nakonec nic nenaklade. Tohle všechno samice dělá za účelem výběru toho správného místa pro svá vejce. Jakmile je již samice ke kladení připravena, vyhloubí zadníma nohama jamku hruškovitého tvaru a postupně do ní snáší a ukládá vejce. Vše probíhá pouze prací zadních končetin. Po nakladení posledního vejce stejným způsobem jamku zahrabe a několikrát "přejede", aby zamaskovala místo snášky. Je důležité samici chytit při kladení, protože po zahrabání se prakticky již místo nedá najít. 

Inkubace

Pokud se jedná o venkovní výběhy, není zpravidla v našich klimatických podmínkách možný zdárný a kompletní vývoj ve vejci. Sice jsou případy, kdy se vylíhla mláďata přímo ve výběhu ze "zapomenutých" snůšek, ale jedná se o výjimečnosti. V teráriu sice vhodné teploty mohou být, ale vzhledem k malému prostoru je riskantní nechávat tam vejce vyvíjet. Proto vejce po nakladení opatrně vyhrabeme a beze změny polohy přemístíme do inkubátoru. Inkubovat můžeme v celé řadě substrátů (případně i volně), jen musíme zajistit vejce proti pohybu. V průběhu inkubace můžeme sledovat vývoj plodu prosvícením vejce. Doba inkubace se různí od druhu.